Je-li možnost jet si někam zahrát, naši hráči volné soboty zpravidla příliš nedrží. A když se to jó sejde a doma s prosíkem odklečí mimořádně vroucně, dokonce se občas přihodí i to, že rodič radostně zavrčí a blahosklonně se uvolí vyjet na turnaj klidně i v neděli. Ovšem když je tady největší turnaj roku – Mistrovství České republiky jednotlivců kategorie U13 – nikdo nikoho přemlouvat nemusí. Naopak taková tetička ze čtvrtého kolene, o které člověk neslyšel pomalu od svých pátých narozenin, se nabídla vyrobit transparent a ač se tahle paráda koná doslova za humny v Českých Budějovicích, od babiček se nám sešly dvě bábovky, štrůdl, perník a aby děti a maminky neviděly, v chodbě pod rouškou tajemství předaná lahev eier-koňaku. Protože co kdyby náhodou.
Na náhody se ovšem nehraje v případě účasti, protože jen tak prostým přihlášením se na takový turnaj dostat nedá. Nebo vlastně dá, ale musíte být buď tak dobří, že jste v žebříčku nejhůře na 16. (v párovkách), nebo 18. místě. A to my zatím nejsme, i když dvakrát to bylo doslova o fous. Nebo pak je na pořadu dne krajská kvalifikace a tam už jde o všechno. A byť vlastní mysl je často ještě větší mrcha, než běhavý soupeř, ta píle a kvalita se většinou projeví. Když jeden od začátku roku odjezdí cca 4268 kilometrů po turnajích a druhý o sobotách ležel s brambůrkami a slazenou limonádou doma na kavalci, na kurtu to je znát. Takže když se ta kvalifikace povede, má člověk radost, i kdyby republikový šampionát měl být jen o jednom zápasu. A protože právo startu se povedlo vydobýt hned dvěma našim hráčkám, které se navíc účastnily všech disciplín, o jednom zápasu to nakonec nebylo. Takže je vlastně dobře, že bylo co jíst!
Na MČR je to vlastně dost stejné, jako na GPA…losuje se už ve čtvrtek večer, takže jednak víte, na koho a do čeho jdete, v kolik se plus-mínus hraje a tím pádem i to, v kolik plus-mínus budete hotovi. I když ty konce jsou většinou trochu plus, protože stačí, aby před vámi šly tři dlouhé tříseťáky a hodina zpoždění v tu chvíli není žádná míra. A co si budeme, když patříte mezi všemi účastníky k té mladší menšině, postup do dalších bojů přes první nasazenou singlistku, respektive pátou nasazenou dvojici ve smíšené čtyřhře a žebříčkově šestý republikový pár ve čtyřhře se tak úplně nečeká. Vyhrávat sice chceme, ale všechno má svůj čas a relativně včasný příjezd domů má také své kouzlo.
Protože jsme životními optimisty, rozhodli jsme se z těžkého losu si vzít hlavně to pozitivní. Když totiž Terka Cábová a Týnka Sovová ve smíšené čtyřhře hrály proti sobě hned v prvním kole, bylo to sice k prdu, ale na druhou stranu byla jistota, že Křemže postoupí do dalšího kola, i kdyby pověstný čert na koze jel! Zadruhé výše zmíněná nasazená jednička sice znamená vůči našim ambicím zkusit projít co nejdál pěknou ránu perlíkem – ale je to AŽ druhé kolo. A v tom prvním čekala soupeřka z kategorie velmi hratelných, takže zase houby zle! A čtyřhra? Hrát v předkole a mít za soupeře hned šestý republikový pár? Pravda, tady bylo k zenovému rozpoložení přece jen trochu daleko, ale proti jedné špatné zprávě byly ty dobré hned dvě!
Každopádně jak už jsme předeslali, stalo se, že na sebe Terka s Týnkou narazily v párové disciplíně. Každá měla „svého“ Štěpána – Terka toho Trhlíkovic z BA Plzeň, Týnka toho Klimajovic z TJ Slovan Karlovy Vary a přesně v 9:50:04 Týnka poprvé backhandovým podáním cca 13 centimetrů nad páskou uvedla míček do hry a šlo se na věc. První set se dá popsat dvěma slovy. Jemnost a chyba. V obou případech to platilo na Týnku se Štěpánem, kteří hráli až příliš „jemně“ a s nevynucenými chybami si doslova třásli pravicemi. Obojí bylo celkem silným proudem vody na mlýn dynamičtěji působícím Terce a Štěpánovi, kteří ze stavu 3-5 otočili na 11-6 a první set se pak už vlastně jen dohrával. Ve druhém setu doznal obraz hry lehce reverzní podoby a výborně bránící Týnka se Štěpánem si klidnou a trpělivou hrou vypracovali nadějné vedení 19-15. Od té chvíle se vlastně dopustili jen dvou chyb…i tak málo ale stačilo Terce a Štěpánovi k otočce. Se závěrem zápasu se rozvzpomněli na pověstné „co nejde silou, půjde větší silou“, v prodloužení odvrátili dva setboly a zvítězili 21-11, 23-21.
Druhé kolo a sourozenecký pár z Karviné – Eva a Tobiáš Wierzgoňovi. A to už byl problém, který by nešel vyřešit, ani kdyby naši místo raket třímali v rukách katany, případně na své straně měli slovutného Hattori Hanza. Tady by pověstnou skulinku do dalších bojů totiž nenašel ani onen legendární nindža. Jednoduše proto, že ta děla z druhé strany se chytat nedala. Výkon statečný, ale proti herně lépe disponovanému páru se na postup pomýšlet nedalo a Terka se Štěpánem padli 12-21, 8-21. Ze zápasu sice nevyšli úplně šťastni a v tu chvíli jim nějaké chlácholící žvásty od trenérů o kvalitě výkonů byly asi dost buřt. Chtěli vyhrát, což se nepovedlo…ale právě ten výkon je to, na čem se bude do budoucna dát stavět.
Chlapec ze slavného songu jednoho prý tříoktávového chraplavého pěvce si říkal Hurikán a fujavici hodnou tohoto pojmenování předvedla v prvním kole dvouhry Terezka. Do zápasu šla ve zdravé nervozitě, ale po rychlém startu na 8-0 bylo vidět, že to půjde. Ve zbytku zápasu se sice skutečně nepřekvapivě několika chybám nevyhnula, zároveň nedala Lauře Šeredové (TJ Sokol Dobruška) nejmenší náznak naděje na postup. Hrála rychle a přesně a po výsledku 21-9, 21-8 postoupila do druhého kola.
S Evou Wierzgoňovou (Kabal Team Karviná) už zkušenost máme a co radit cestou na zteč proti republikové jedničce. Rčení „škoda každé rány, která padne vedle“, které tak zhusta a rády opakovaly starším ročníkům jejich babičky, když je laskavě odměňovaly rákoskou, lze upravit na „škoda každého kroku navíc“, protože zde bylo velmi přiléhavé. Dokud Terka zvládala s urostlou spoluhráčkou držet krok, byl to zápas lidově řečeno „pade na pade“. Se dvěma tréninky týdně ovšem dlouhé výměny proti někomu, kdo je o rok starší, o hlavu větší a má výrazně víc nahráno, hrát nelze. Nebo jinak – lze, ale ne celý zápas. Terezka to v plném laufu vydržela do stavu 10-12, pak už nebyly síly. Proti takovým frajerkám se prohrát nebojíme, dnes to bylo 11-21, 6-21.
Čtyřhru naše dívky zahájily jako první a bylo to proti páru Štěpánka Bruštíková – Anna Vymazalová (Ostrava Badminton Club). A to jsou soupeřky, které vidíte asi stejně rádi, jako sousedku, která vám prý jen tak pro radost přinesla domácí vajíčka, aby pak dodala, že jedno je za 9 korun. Hráli jsme s nimi během letoška dvakrát, oba zápasy byly moc hezké a moc hezký byl i ten dnešní, jen prostě…starší, rychlejší a vyhranější soupeř bude mít navrch. My sice máme letos odpinkaných dohromady cca 150 zápasů, soupeřky ovšem na 240, což je taky dost znát. Naprosto nepřekvapivě byly tak smeče usměvavých chacharek ostřejší a dropy přesnější. Spousta dlouhých a krásných výměn, jen jejich většina šla za soupeřkami. Takže hrabeš, snažíš se, párová rotace je téměř příkladná, ale když i přes maximální nasazení získáš v průměru jen jeden bod ze tří, je to na tváři lehký smích, leč hluboký v srdci žal. Nedalo se říci, že by to Terka s Týnkou namrskali do sítě a do autů, prim hrála opět intenzita a rychlost a dnes tedy 7-21, 9-21. Naše soupeřky zahrály skutečně vynikající zápas, v dalším průběhu turnaje vyřadily třetí nasazený pár a získaly bronzovou medaili.
To bylo tedy všechno a lze konstatovat, že vše vlastně dopadlo tak, jak mělo. Ve smíšené čtyřhře by bylo úplně jedno, jestli by postoupila Terka, nebo Týnka, další kolo by byla konečná i pro lepší dvojice, než jsou ty naše. Dvouhra dtto, kvalit žebříčkové jedničky, dnešní bronzové medailistky ještě zdaleka nedosahujeme. Ve čtyřhře jsme narazili na objektivně silnější soupeřky, kterým navíc turnaj mimořádně sednul.
Dva vítězné zápasy na Mistrovství republiky se každopádně počítají a byť jejich přesah rozhodně nebude tak historický, aby si o něm cvrlikali vrabci v hrsti a holubi na střeše, mají svou váhu. A spolu s nimi hřeje vědomí, že za rok to může být ještě lepší. Stačí, když pijanierky vyděržají.
Čau příště!